Z deprese krok po kroku do radosti a naděje

Jaroslava často zklamávali kamarádi, až se uzavřel sám do sebe a začal trpět úzkostmi a depresemi. Sebevražda jeho nejlepšího kamaráda ho na maturitní nástavbě uvrhla do ještě těžšího období života. Sám začal ve skrytu přemýšlet, zda to taky nezabalí, že si vezme život, ukončí tak své trápení a přestane ostatním překážet. Jenže to nevěděl, že ho čeká zvláštní překvapení, noví přátelé, okamžiky plné radosti a objev, že život má rozhodně smysl. To vše díky jedné malé události, o které se můžete dozvědět v podcastu, ve videu nebo si o ní přečíst v jeho příběhu.

Příběh Jaroslava

Bral jsem lidi lehce za kamarády a taky jsem lehce odpouštěl. Toho lidi často využívali, a to mě v životě hodně zklamalo.

Taky jsem se často setkal na škole s rasismem. To mě vedlo k tomu, že jsem se začal lidí stranit, a to i ve škole.

Když jsem byl na prvním učilišti, tehdy jsem si položil pár otázek: „Proč se snažit? Pro co žít?“ A neměl jsem na ně odpověď.

Tehdy jsem ukončil školu a odešel jsem domů na dva roky do izolace. Po dvou letech mě ta samota úplně ničila, tak jsem se rozhodl jít zpátky do školy.

Šel jsem na cukráře, ale problém byl v tom, že jsem si za tu dobu doma vybudoval sociální úzkost. Což pro mě bylo složité, bavit se s lidmi a jít vůbec do školy. Tak nějak s obtížemi jsem školu vystudoval a šel jsem na nástavbu.

Tam jsem poprvý poznal svého nejlepšího kamaráda, který pro mě byl jako vlastní bratr. Ten si však o něco později vzal život, spáchal sebevraždu.

To mě uvrhlo do těžkých depresí. Začal jsem se zase doma uzavírat do sebe a odešel jsem z vysoké školy.

Tou dobou k nám domů přišla sestra, která už byla věřící, a řekla mi o venkovních bohoslužbách. Ve mně byla taková zvláštní touha tam jít. Sice jsem si to nedokázal vysvětlit, ale ta touha ve mně byla.

Takže když přišel ten čas, tak jsem tam šel. Tehdy bylo kázání na téma „naděje“. A to se mě strašně dotýkalo, hlavně kvůli tomu kamarádovi, ale i kvůli mně samotnému.

A nejvíce se mě v tu chvíli dotkly chvály (jedná se o zpěv písní, kde křesťané chválí, co Bůh v jejich životě udělal, pozn. red.), které mě dostávaly až do slz, ale držel jsem se, a v tu chvíli jsem prožil, jak něco sestupuje shora a objímá mě. Od té chvíle mi zmizela ta vnitřní samota. Už jsem se necítil prázdný.

A když jsem šel domů, tak jsem se snažil si to vymluvit. Nedokázal jsem to pochopit. Ale ten fakt tam byl, že to tak bylo. Tak jsem začal chodit pravidelně.

Jednou byla výzva přijít dopředu k pódiu (běžná nabídka přijít před pódium, aby se kazatel mohl za příchozí zájemce o modlitbu modlit, pozn. red.) jako každou neděli. Já jsem neměl vždycky odvahu jít dopředu.

Najednou mi běhaly myšlenky: „Ty tam nepatříš! Ty jsi odpad.“ V jednu chvíli ty myšlenky utichly a měl jsem úplně klid. Nějaká síla mě popostrčila dopředu. Já jsem šel dopředu úplně automaticky, ani jsem si to neuvědomoval. Měl jsem v sobě nadpřirozený klid. Necítil jsem úzkost z těch lidí okolo mě a byl jsem úplně volný.

Byl jsem tam já, pastor a další kluci a modlili se za mě. Od té chvíle se můj život úplně proměnil.

Získal jsem kamarády, jak ve sboru tak i mimo sbor. Moje deprese a úzkosti skoro vymizely. Moje myšlenky na sebevraždu úplně zmizely.

Ty úzkosti a deprese občas přijdou, ale s Pánem Ježíšem se to dá zvládnout.