Ztrápená svou ztracenou identitou nelezla svou hodnotu

Jako malá byla Kristina, společně se svou sestrou, adoptována do křesťanské rodiny. V pozdějším věku propadla Kristina postupně anorexii a na konci střední školy přestala jíst úplně. Současně uvnitř sebe trpěla pocitem odmítnutí. Neustále se ve své hlavě zabývala otázkou: “Když mě nechtěla moje vlastní matka, tak jak by mě mohl chtít někdo jiný?”
Jednoho dne ji ale oslovil verš z Bible, který jí změnil pohled nejen na sebe samu, ale i na celý život.
Více si poslechněte v podcastu, shlédněte ve videu nebo přečtěte v textu jejího příběhu.

Příběh Kristiny

Můj příběh začal už v roce 1986, když se dva mladí lidé vzali.

Byli to lidé, kteří věří v Pána Boha, byli tedy věřící, a rozhodli se mu sloužit, ale nemohli mít vlastní děti. A tak po sedmi letech přesně na den jejich svatby si adoptovali mě a moji sestru.

Můj tatínek je pastorem a moje maminka dlouho pracovala ve vedení dětské služby, vyrůstala jsem tedy v křesťanské rodině.

Slyšela jsem všechny příběhy z Bible, chodila jsem do besídky, takže jsem byla schopná odříkat mnoho příběhů nazpaměť.

Když jsem byla starší, tak se ve mně něco nějakým způsobem zlomilo a propadla jsem anorexii, kterou jsem pak hodně dlouho trpěla.

Vyvinulo se to do takového stádia, kdy jsem přestala úplně jíst. To bylo někdy kolem čtvrtého ročníku na střední škole.

Po maturitě jsem odletěla do Ameriky. Tam jsem chtěla vyhledat církev, což bylo zvláštní, protože jsem doma vlastně do církve nechodila kvůli Bohu, ale kvůli lidem. Ale i tak jsem hledala církev, protože pro mě znamenala takovou pomyslnou rodinu. Chtěla někoho, kdo tam bude pro mě, nějakou jistotu na místě, které jsem neznala.

V Americe jsem tak nějak žila, nic jsem nepředstírala, nebylo to špatné, ale byla jsem prázdná.

Našla jsem si tam spoustu kamarádů, ale sama jsem nebyla úplně celá, stále mi něco ve mně chybělo. Když se na to teď zpětně dívám, tak všechno, včetně té anorexie, ve mně vzniklo tím, že jsem uvnitř trpěla pocitem odmítnutí, že jsem si říkala, když mě moje vlastní matka nechtěla, tak kdo by chtěl?

Po návratu z Ameriky, ale i tam, jsem nad tím vším uvažovala. Četla jsem si Bibli a Bůh se mě hodně dotkl při čtení Žalmů a Přísloví, ty ke mně zvlášť mluvily. Nejvíc ke mně mluvila pasáž, kde se v Bibli píše, že si máme především chránit svoje srdce, protože z něho vychází veškerý život a zároveň ke mně mluvila i pasáž, kde se píše, že:

Krása a to všechno na světě je pomíjivé, ale žena, která se bude bát Hospodina, ta zůstane a ta prostě vydrží.

Toto ke mně hodně promluvilo a zasáhlo mě to a tehdy jsem si řekla: „Já chci být takovou ženou. Chci být ženou, která se bojí Hospodina.“ A od té doby jsem začala opravdu Boha hledat a Bůh ke mně promlouval. Mohla jsem si s ním budovat vztah.

Ale neříkám, že všechny ty dny jsou úplně úžasné a sluníčko svítí. Některé dny jsou dobré, některé špatné. Není to tak, že by anorexie úplně odešla, ale musím se naučit a stále se učím se na sebe dívat tím Božím pohledem.

Neříkám, že je to jednoduché, ale věřím tomu, že to jednoho dne bude úplně v pořádku.

Moje naděje je v tom, že Pán Ježíš na zem nepřišel pro lidi úžasné, dokonalé a zdravé, ale pro lidi, kteří jsou zlomení, kteří jsou nemocní, kteří jsou hledající anebo úplně ztracení.