Chtěla navždy zmizet, ale našla radost, smysl a chuť žít

Zuzka toužila roky po hlubokém přátelství a vztazích, ale dostávalo se jí od okolí často odmítnutí a posměšků, až došla k přesvědčení, že nikomu nebude chybět, když si vezme život a jednoduše zmizí. Pak její životní světonázory nabourala jedna událost, která se opakovala každý rok, až se její život proměnil v radost a našla opravdový smysl svého života. Jak se to stalo a proč má chuť svůj život prožít naplno si můžeš poslechnout v podcastu, zhlédnout ve videu nebo přečíst v jejím příběhu.

Příběh Zuzky

Moje jméno je Zuzka a křesťankou jsem se stala ve svých dvaceti letech.

Vyrůstala jsem v nevěřící rodině a byla jsem spíš vedena od náboženství a víry, než směrem k nim. Křesťanstvím jsem dost pohrdala.

V mých sedmnácti letech jsem se zúčastnila jednoho anglického tábora, který mě lákal, kde se hovořilo také o Bohu. Byla jsem rozhodnutá to překousnout a učit se anglicky i tak.

Po skončení jsem však byla konfrontovaná se třemi věcmi. A to, že křesťani mohou být úplně normální, že mě nechtějí bít Biblí po hlavě, že dokonce ani neřeší, zda jsem věřící, aby mě přijali mezi sebe (kamarádili se se mnou) a že oni mají s tím Bohem vztah, což pro mě bylo zvláštní. A tak jsem se na konci léta a po následující roky rozhodla poznávat tyto lidi.

Já sama jsem se mezi lidmi necítila doceněná, posmívali se mi ve školce, na základce, na gymplu. Na žádném místě, až na jednu výjimku, se mi nepovedlo nalézt takové skutečné hluboké přátelské vztahy.

Jak ve mně rostl ten pocit odmítnutí, tak ve třinácti to vyvrcholilo tím, že jsem začala pomýšlet na smrt, proč to nevzdat, proč se dál trápit. To mě provázelo dalších sedm roků a postupně jsem měla pocit, že ulehčím celému světu včetně své rodiny, když jednoduše odtud odejdu.

Takže poznání těchto křesťanů, kteří mě přijali nehledě na to, jestli mám stejný světonázor, jako mají oni a jednoduše se se mnou kamarádili, dost silně nabouralo tyto moje představy, stejně jako myšlenka toho, že může být někdo, kdo vážně stojí o tento hluboký vztah se mnou a že jsem tu se záměrem.

Po mém třetím táboře jsem stále odolávala uvěřit, že je nějaký Bůh, a následně jsem odešla studovat do Brna. Můj život byl stále jedno černé bahno a neviděla jsem před sebou nic pěkného.

Před příchodem do Brna jsem si řekla: „No Bože, jestli opravdu jsi, tak se mi ukaž.“ A Bůh se ukázal. Nepřišel jako blesk z nebe, ale bylo to mnoho menších či větších náhod, podezřelých náhod a dvě záchrany mé opilé osoby z cizích rukou, které mě donutily na svém už čtvrtém táboru konečně povědět: „Dobře, tak fajn, tak věřím!“

Děkuji Bohu, že měl se mnou tu svou boží trpělivost a stále o mě stál, i když jsem ho několik let odmítala.

Děkuji mu, že ty sebevražedné myšlenky úplně odešly a že mi ukázal, že jsem tu se záměrem, že je mnoho věcí, co mohu udělat pro druhé lidi a že je radost žít svůj život.