Zjistil, že existuje naděje a pak se vymotal z drog a problémů

Tonda vyrůstal v normálním rodinném prostředí, ale na střední se dostal do party drogově závislých mladých lidí. Postupně se dostal do pozice, kdy ve svých 27 letech skončil na ulici, měl zpřetrhané vazby s rodiči, přáteli, žil ze dne na den a jediné, o čem přemýšlel, byla sebevražda. Jak sám říká: “Už jsem necítil, že mám naději a sílu svůj život změnit.” Pak se ale stala úžasná věc. Potkal lidi, kteří mu pomohli se chopit příležitosti a běžet postupně vstříc nové budoucnosti. Dnes má Tonda manželku, dvě děti, dostudoval školu a dělá práci, kterou má rád. Proč bylo setkání s novými přáteli zlomové, a jak našel naději, že dokázal změnit svou životní dráhu, si poslechněte v podcastu, zhlédněte ve videu nebo přečtěte v textu jeho příběhu.

Příběh Tondy

Můj příběh začal v takové malé vesničce u Plzně. Řekl bych, že moje dětství včetně základní školy probíhalo normálně.

Když jsem potom nastoupil na střední školu, začaly se v mém životě dít zvláštní věci. Stal jsem objektem šikany. Byla to parta kluků, kteří si na mně vylévali zlost, protože já jsem nepil ani nekouřil a zdál jsem se jim prostě “divnej”.

Protože jsem nechtěl být tím, koho druzí šikanují, tak jsem se přidal do té jejich party, abych šikanoval druhé.

Začal jsem kouřit, pít, přidala se k tomu marihuana a tady začíná můj příběh, kdy jsem se prostě zamotal do drog a nemohl jsem z toho velmi dlouho najít cestu ven.

Do 17 let jsem zkoušel navštěvovat různé školy, ale žádnou jsem nedokončil a pak už jsem plně podlehl drogám.

Takto vypadal můj život až do 27 let, kdy jsem žil tři roky na ulici a stal jsem se člověkem, který ve svém životě přišel doslova o všechno: přišel jsem o rodinu, o naději, o zdraví a žil jsem jenom ze dne na den.

Kdybyste mě v té době potkali, tak prostě utečete, protože jsem vypadal hrozně a taky jsem byl hrozný člověk. Byl jsem skutečně taková ztracená existence, člověk bez naděje, a říkal jsem si, že by smrt byla možná únikem z toho všeho.

Tehdy jsem potkal lidi z Teen Challenge, kteří pracovali v Plzni na ulici. A oni mi řekli, že ještě naději mám.

Já jsem tomu zpočátku nevěřil. Oni mluvili o nějakém Bohu a já jsem se tomu smál a říkal jsem si: „To jsou blázni! Čemu to věří?“ Do té kavárny, kde jsme se potkávali, jsem chodil jen proto, že tam bylo jídlo a teplý čaj.

Ale pak se stalo něco zvláštního a já jsem poznal, že Bůh mě skutečně miluje a že má naději pro můj život.

Když mi bylo 27, nastoupil jsem do programu Teen Challenge ve Šluknově (pozn. red.: program odvykací léčby drogově závislých) a ten program jsem dokončil.

Pamatuji, že když jsem vydal svůj život Ježíši, najednou jsem si pomyslel: „Je mi 27. Mohu úplně všechno. Mohu dostudovat, změnit svůj život, mít rodinu, postavit dům, procestovat svět, není nic, co bych nemohl.“

Myslím, že jsem měl mnohem větší naději, než tehdy, když mi bylo 15 let.

Bůh pracoval na mém životě. Dnes je to 13 let, co jsem přišel do programu Teen Challenge.

Spoustu těch věcí, o kterých jsem snil, mi Pán Bůh dal:

Dodělal jsem školu.

Dělám práci, kterou mám rád.

Sloužím poradenstvím klukům v Teen Challenge.

Pomáhám v církvi.

Mám úžasnou manželku a dvě děti.

Procestoval jsem kus světa.

Dal mi nová přátelství.

Dal smysl mému životu.

Já jsem za to strašně vděčný.

Bůh je pro mě Bohem naděje, nikdy nad nikým nezlomí hůl, ale vždycky má připravenou cestu, ať se zamotáme do jakýchkoliv problémů.

Kdyby se někdo dostal do podobné situace, ve které jsem tehdy byl já, tak mu chci jenom vzkázat, že na to nikdy není sám. Že nikdy není pozdě na to otočit se a začít jít v životě jiným směrem.