Znovu se narodila a konečně byla šťastná

Andrea si dětství příliš neužila. Od 13 let musela nosit korzet kvůli skolióze páteře, a nakonec musela podstoupit náročnou operaci a dlouhou rekonvalescenci. V 18 letech byla konečně v pořádku a těšila se, že si konečně vynahradí vše, co v mládí zameškala. Konečně poznala, co je alkohol a začala si užívat zábavu s ostatními vrstevníky. 

Místo pocitu naplnění a radosti se však dostavilo zklamání a smutek, který se snažila zakrývat snahou vypadat dobře.

Kde nakonec našla svou pravou hodnotu a skutečné bohatství, si poslechněte v podcastu, zhlédněte ve videu nebo přečtěte v textu jejího příběhu.

Příběh Andreji

Pocházím z rodiny, kde se v Boha věří, takže jsem se už jako malá modlila modlitbu „Andělíčku, můj strážníčku“, kterou mě naučila moje babička. Takhle jsem se modlila až do svých třinácti let.

Ve třinácti letech byl zlomový čas pro můj život. Ve třinácti letech mi zjistili, že mám skoliózu a že mi hrozí operace. Ještě jsem sice dostala možnost tři roky nosit korzet, jestli se něco změní, ale v šestnácti letech jsem tu operaci musela stejně podstoupit.

Dva týdny před operací jsem byla na návštěvě u rodiny, která v té době chodila do církve, a tam byla výzva, že jestli někdo chce přijmout Pána Ježíše do svého života, tak ať zvedne ruku. Já i moji rodiče jsme zvedli ruku, že ho chceme do svého života.

Pak jsem šla na operaci a bylo to pro mě náročné období. Dlouho mi trvalo, než jsem se z toho dostala. Vlastně mám v sobě dvanáct šroubů. A ta rekonvalescence byla dlouhá.

Když jsem se z toho dostala, bylo mi osmnáct a táta mi řekl, že jsem plnoletá a že si svým způsobem můžu dělat co chci.

Tak jsem si říkala, že jestli si má někdo vynahradit a užít si svůj život, tak jsem to já. Protože jsem neměla takové to období, kdy se holky rády upraví a snaží se, aby měly partu a kamarády. Já jsem byla většinou doma a vyhýbala jsem se tomu být mezi lidmi. Tak jsem si teď chtěla užít život.

Poznala jsem, co je alkohol a užívala jsem si, ale stejně jsem nebyla šťastná.

Nenaplňovalo mě to, i když jsem si myslela, že je to to pravé, ale nebylo, protože já jsem chtěla najít smysl života. A ten jsem v tom světě nenašla.

Tak jsem svůj smutek zakrývala. To že jsem neprožívala radost, jsem zakrývala tím, že jsem se snažila vypadat dobře. Zrcadlo a to, že vypadám navenek dobře, bylo pro mě důležité a myslela jsem si, že tím schovám to, jaká vlastně ve skutečnosti jsem, a co prožívám.

Žili jsme nějakou dobu i v cizině a myslím, že tehdy jsem hodně klesla, co se týče smýšlení a chování. Začala jsem lhát svým rodičům a bylo to hodně těžké období, věděla jsem, že už i od Boha se hodně vzdaluji.

Když jsme přijeli domů, tak jsme našli církev, našli jsme domov a tam jsem teprve pochopila, kdo Bůh je.

Řekla jsem si, že teď dám Bohu všechno, nebo nic.

Tak jsem se nechala pokřtít a vím, že to bylo období, kdy jsem se opravdu znovu narodila. Můj život s Bohem opravdově začal. Dala jsem mu všechno, co mě trápilo, všechno, co jsem považovala za bohatství.

On mi nejenom něco vzal, ne že bych byla chudá, ale to pravé bohatství jsem teprve našla. Bůh mi dal zbožného muže, manžela, dal mi dvě krásné děti.

Dnes díky Bohu můžeme spolu s manželem sloužit lidem, kteří hledají smysl života a nemůžou ho najít.

Já vím, že jediný, kdo může člověka učinit šťastným a naplnit jeho srdce, je Ježíš Kristus.