V nejhorší chvíli se na něj mohla spolehnout a on pomohl

Příběh Marie

Chci se s vámi sdílet o tom, co pro mě znamená víra a církev.

Často na veřejnosti slyším nepěkné výroky o církvi. Lidé nepotřebují Boha, nebo Boha snad ještě ano, ale církev ne.

Moje zkušenosti jsou jiné. Povím vám proč.

Přestože jsem vyrůstala ve věřící rodině, chodila do kostela a upřímně podle toho chtěla žít, začala jsem se opravdu s Bohem setkávat až ve svých 40 letech.

Bylo to po sametové revoluci, kdy byla větší příležitost setkávat se s křesťany i z jiných denominací, číst si křesťanskou literaturu a hlavně číst si Bibli.

Začala jsem chápat víru úplně jinak. Nejen že Ježíš Kristus byl ukřižován za nás všechny, za naše provinění a hříchy, ale především za moje provinění a moje hříchy, že mě osobně zachránil pro věčný život.

To byla taková moje nová zkušenost a v tu věřím doposud.

Věřím a mám zkušenost, že Bůh je živý, já s ním mohu v modlitbě vlastními slovy mluvit o svých radostech, starostech, prosit ho o ochranu, o pomoc.

Mohu vám říct, že po těch letech, kdy Bohu předkládám velké problémy i starosti všedního dne, on vyslýchá. I když ne vždycky tak, jak si představujeme.

Taky jsem moc vděčná za to, že patřím do církve, kde si můžeme pomáhat, můžeme se sdílet, můžeme se za sebe navzájem modlit.

Společná modlitba a prožívání starostí posiluje víru a buduje vztahy. O tom jsem se nedávno znovu přesvědčila.

Byla jsem doma sama se svou šestiletou zdravou vnučkou, kterou jsem vyzvedávala ze školky, jak se říká “po o”, tedy po obědě. Takže tam vlastně nespala.

Doma jsem ji přemluvila, abychom si šly na chvilku odpočinout. Asi po půlhodinovém spánku nastal zvláštní stav. Malá se zvedla na lůžku, dívala se upřeně do prázdna, pak se začala chvět, křičet a nakonec mi zůstala v náručí úplně jako hadrová panenka.

Nereagovala vůbec na žádné podněty. „Co teď?“ I když jsem bývalá zdravotní sestra, najednou jsem byla plná úzkosti a jenom jsem šeptala: „Pane Ježíši, Pane Ježíši, …“ Automaticky jsem zkontrolovala, že dýchá, přikryla ji ve stabilizované poloze a zavolala záchranku.

Pak jsem ale bezmocně klečela u vnučky, která vypadala, jako bez života. Každá minuta byla nekonečná.

Možná se bude někdo divit tomu, že jsem v této situaci zatelefonovala své kamarádce z církve a poprosila ji, ať se modlí.

Věděla jsem, že ona bude volat dalším, aby se mohli modlit, žehnat mně, malé i lékařům. A ulevilo se mi, že na to nejsem sama.

Vnučka se vrátila po čtyřech dnech z nemocnice, absolvovala i vyšetření magnetické rezonance s dobrým výsledkem. Nyní chodí do školky a daří se jí dobře. Díky Bohu od té doby se další záchvat neobjevil.

Já jsem nesmírně vděčná Bohu, že jsem se v této těžké situaci na něho mohla plně spolehnout. A taky jsem vděčná těm, kteří se za nás modlili.

Tak jak Bible nás vybízí: „Břemena jedni druhých neste.“

Víte, mám i nevěřící dobré přátele, se kterými si mohu o svých starostech popovídat a oni mě pochopí, sdílejí to se mnou, ale víc udělat nemohou.

V církvi najdu nejenom to pochopení, ale najdu i řešení a pomoc v tom, že se vzájemně za sebe modlíme a vytváříme společenství podobné rodině, kde nás spojuje víra v Ježíše Krista bez rozdílu věku nebo nějakého společenského postavení.

Je to něco jako domov, ve kterém může také občas něco zaskřípat, ale je tam ta jistota pomoci.

Vám, kteří jste ještě něco takového nezažili nebo tomu nevěříte, přeji slovy z Bible: „Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý.“