Po nelehké době a rozchodu získala sílu jít dál

Příběh Moniky

Po ukončení školy jsem poznala otce své dcery a odjela s ním po nějakou dobu žít na Ukrajinu. A tam začalo mé špatné období života. Poznala jsem, co je to neustálé ponižování, také občasné násilí díky alkoholismu dceřina otce. Ale také jsem poznala tradice a zvyky tamní pravoslavné církve.

Začala jsem slýchávat, co smím, co nesmím nebo co se Bohu líbí, co se Bohu nelíbí a také fráze, jako například: „Nesmíš s kočárkem ven, dokud dcera není pokřtěná, nebo ji někdo uhrane.“ „Nevěš to prádlo v neděli, je to velký hřích.“ No a tak dále a dále. 

Jednou jsem viděla obrázek, jak po nedělní bohoslužbě vyšla paní z kostela a uviděla psa, který pojídal zbytky. Kopla do něj a zbytky hodila do kontejneru. Tehdy jsem se zamyslela a řekla si: „Jak se může člověk, který věří v Boha a vychází z kostela, takhle zachovat?“ Čím častěji jsem zažívala různé situace, tím více se zatvrzovalo mé srdce vůči víře.

Poté, po nějaké době, co jsme se vrátili z dcerou zpět do Čech, moje maminka z bratrem uvěřili v Ježíše Krista a začali navštěvovat Apoštolskou církev ve Varnsdorfu. Vždycky byli z návštěvy církve nebo ze setkání s různými křesťany nadšení a vyprávěli různé zážitky. Já jsem to poslouchat nechtěla a byla jsem docela i nepříjemná, ať mi to neříkají, když jsem si představila, co se dělo na té Ukrajině.

Jednou můj bratr přišel a poprosil mě, jestli bych se nešla podívat do Apoštolské církve jenom s ním. Sice s odporem, ale nakonec jsem souhlasila.

Tehdy při chvalách (křesťanské písně na oslavu Boha, pozn. red.) jsem pocítila Boží přítomnost a v tu dobu jsem uvěřila v Ježíše Krista.

Bůh pro mě znamená nesmírnou lásku, naději a mít se na koho spolehnout. Vím, že za ním můžu přijít s čímkoliv.