„Najednou jsem objevoval úplně novej svět“

Příběh Ondry

Ondra:

Vždycky mě bavily sporty, měl jsem výhodu, že jsem menší a rychlejší, a taky vytrvalejší, ale fyzicky nejsem dost velký na nějaké kontaktní sporty.

Řekl bych, že úplnou náhodou jsem se před šesti roky zúčastnil jednoho sportovního kempu, kde byli Američané. My jsme měli příležitost si vybrat jeden ze tří, čtyř sportů a jedním z nich byl právě flag football (míčová hra, která se vyvinula roku 1933 z amerického fotbalu jako jeho bezkontaktní varianta – pozn. redakce).

Ani jsme moc neznali pravidla a jenom jsme si tak házeli míčem. Ten šišatý míč pro nás byl něco nového, zajímavého a po pár měsících přišlo několik kluků a říkalo: „Ty, no tohleto nás fakt baví, ale proč nehrajeme ten opravdovej fotbal? Proč nehrajeme tackle football (americký fotbal – pozn. redakce)?”

Tak když jsme trénovali asi rok, přihlásili jsme se do soutěže a zjistili jsme, že v Čechách to hrají jen asi čtyři lidi. Takže jsme se přihlásili do té nejnižší.

A my, když jsme mezi těmi patnácti, deseti klukama začínali ten tým, tak nikdo nevěděl, kde by měl hrát. A jelikož já jsem viděl asi nejvíc superbowlů (finálových zápasů – pozn. redakce) z těch všech kluků, tak jsme se rozhodli, že budu quarterback.

Radek:

Jelikož jsme všichni začínali, nikdo z nás nebyl dobrý hráč. Nicméně jelikož byl Ondra vůdčí typ, tak dělal quarterbacka, ale nebyl dobrý quarterback.”

Výsledkem bylo, že jsme prohráli všechny zápasy, všech dvanáct zápasů těch prvních dvou sezón jsme prohráli, takže byly hned dvě věci jasné. Ta první byla, že potřebujeme trenéra, a ta druhá, že nejsem moc dobrý quarterback.

Takže jsme se rozhodli, že se stanu head coachem (hlavním trenérem – pozn. redakce) a přestal jsem hrát.

Ale to, co určitě od začátku v tom týmu bylo silné, bylo to jádro, ty vztahy, které jsme tam měli. To bylo silné, byl to vlastně čas, který jsme mohli trávit spolu a bavit se a dělat něco, co máme rádi.

Třetí sezóna byla pro nás úplně nejdůležitější. Přišli jsme s novým programem, s novým nadšením a poprvé jsme vyhráli, a nakonec jsme postoupili do play off, což bylo velkým překvapením. V semifinále jsme vyhráli úplně zázračně a postoupili jsme až do finále, kde jsme ve Znojmě hráli o poháry, přestože jsme byli úplní underdogs (soutěžící s malou pravděpodobností vyhrát – pozn. redakce).

Nakonec jsme prohráli sice o jeden bod, ale bylo to úplně úžasné. Najednou všichni v tom týmu si uvědomili, že můžeme vyhrávat, že ten tým má nějakou budoucnost.

Martin:

Ondru mám rád jako dobrého kamaráda. Je to moc dobrý vůdce, protože má hodně dobré názory a hodně pomáhá lidem, když něco potřebují. Někdy se rozčílí, to ano, ale je to výborný kouč.

„Během následujících dvou sezón Gladiátoři vyhráli 15 ze 16 utkání a postoupili ze čtvrté ligy do druhé ligy České Asociace Amerického Fotbalu (ČAAF).“

Ondra:

Vůbec jedna z nejlepších věcí na tom být koučem je, být s těmi 50 chlapy, které tam máme. Protože každý z nich je úplně jiný.Jsou to lidi, kteří mají zajímavé příběhy a zajímavé životy, a je úžasné sledovat, jak tihle chlapi žijí a co v životě prožívají.

Asi nejtěžší na tom být koučem je právě to, že musím ke každému přistupovat pozitivně a snažit se v něm vidět něco dobrého. I přesto, že třeba pomlouvají nebo nějakým způsobem vám ubližují, mi Bůh denně připomíná, že on má ty lidi rád. I přestože ho oni neznají, tak on je má rád a já bych se měl chovat úplně stejně.

Já jsem vyrůstal v církvi, mám křesťanské rodiče a křesťanskou rodinu. Věděl jsem, že tady Ježíš žil, to tady asi nikdo nemůže nějak moc popřít, ale když jsem začal přemýšlet o tom, jestli opravdu umřel a vstal z mrtvých, tak jsem se v sedmnácti letech vážně začal modlit.

Ptal jsem se Boha: „Tak jestli tam někde seš, tak se mi ukaž.“

V těch dalších týdnech a měsících po tomto rozhodnutí se začal můj život měnit. Začaly se měnit moje vlastnosti, začal se měnit můj přístup k lidem, a najednou jsem objevoval úplně nový svět.

Asi největší motivací pro mě, že dělám tuhle práci, je to, že mám nějaký příklad. Pro mě jako křesťana, přestože je to možná divné říkat v české společnosti, je mým příkladem určitě Ježíš, který i přesto, že lidi mu házeli klacky pod nohy a že ho neměli rádi, šel k těm lidem, protože rozuměl tomu, že je potřeba jim pomoct. Byl to silný “lídr”, silný příklad.

Ondrova promluva k týmu (viz video):

„Pánové, lidi se vás nebudou bát tím, že budete mluvit, ale tím, co ukážete na hřišti. Tohle můžeme dneska udělat.“

Ondřej:

Ondra je svědomitý člověk. Řekl bych, že je to chlap, jak má být, ke každému hráči přistupuje individuálně a s každým má a snaží se vytvořit dobrý vztah.

Martin:

Na Ondrovi mám rád to, že je správný kluk. Je to určitě vůdčí typ. Vede nás. Je plný pozitivní energie, kterou předává dál.

Ondra:

Každý z těch hráčů je důležitý jak pro ten tým, tak samozřejmě i pro mě. Moc mi na nich záleží a je zábavné a úžasné, jak oni všichni přistupují ke svému životu nebo vůbec k fotbalu.

Já bych si strašně přál, aby ti kluci poznali Boha, aby s ním mohli komunikovat, aby sebrali odvahu a hlavně to, aby jim Bůh nějakým způsobem odpověděl. Tak to je pro mě osobně to nejdůležitější, co se může stát.

„Gladiátoři jsou nyní v nejvyšší soutěži ligy České Asociace Amerického Fotbalu. V jejich první sezóně vyhráli 7 z 11 zápasů.“