Uvědomila si, že on opravdu existuje a že jí miluje

Příběh Petry

Svoji mámu si pamatuju hodně, když jsem byla malé dítě. Chtěla vždycky, aby se všichni cítili dobře, aby se cítili bezpečně. Vždycky chtěla, aby se lidé kolem ní měli líp než ona sama. Pamatuju si, že jsme vždycky v létě o prázdninách chodili na procházky s naším psem do parku. Bylo to skvělé, vždycky jsme si u toho povídaly. Byly jsme v lese, ona měla ráda les, a možná proto ho mám ráda i já.

Vím, že maminka byla nemocná celý svůj život. Pořád s něčím zápasila, ale bylo určité období, kdy to začalo být horší. To bylo docela těžké. Čas od času jsem se prostě zastavila a řekla si: „Bože, tak jí pomoz. Jestli tady jsi, tak něco udělej. Udělej nějaký zázrak.“ Myslím, že to dělá spousta lidí, že když se dostanou do úzkých nebo když mají nějaký problém, tak říkají: „Bože, jestli tady jsi, tak prostě pomoz.“ Já jsem měla něco podobného.

Byla jsem sama doma, když jsem se dozvěděla, že máma umřela. Měla jsem pocit, že to je celé nespravedlivé, že se na světě dějí špatné věci. Vždyť ona byla dobrý člověk, ona neudělala nic špatného, tak proč se jí to stalo?

Zároveň jsem si říkala, a proč se něco takového mělo stát mně? Proč jsem měla jako teenager přijít o mámu, když všichni mají svoji mámu celý život? Potom, co jsem se modlila k tomu nějakému bohu, aby pomohl mé mámě, aby ji zachránil, a nic se nestalo, jsem ho pak už nebrala v potaz, protože mě vlastně zklamal, a tak jsem o něm už nepřemýšlela.

Po nějakém čase mě kamarádi pozvali, abych s nimi jela v létě na kemp a zažila týden zábavy. Tak jsem si řekla, proč ne? Nějak jsem nepřemýšlela nad tím, co se tam bude dít, ale když jsem tam přijela, zjistila jsem, že lidé, kteří to pořádají, jsou křesťané, že věří v Boha a že to pro ně určitým způsobem musí něco znamenat, protože s ním žijí každodenní život. Byli mi sympatičtí, protože se k nám všem chovali jinak, než jsem byla zvyklá. Prostě byli hodně přívětiví. Takže jsem s nimi zůstala dál v kontaktu a potkávala jsem se s nimi dál.

Říkala jsem si, co je na těch lidech zvláštního a kde se to v nich bere, ten zájem a taková upřímná láska k druhým lidem, odkud to je? Čím víc jsem s nimi trávila čas, zjišťovala jsem, že to není jenom tím, že oni jsou fajn, nebo že dělají zajímavé věci, ale že je to opravdu ten Bůh, že on je to, co je činí tak zvláštními, tak specifickými.

Tehdy jsem si říkala: „To, co oni zažívají, je to vlastně opravdu tak? Může to tak fungovat i pro mě?“ Během jednoho podzimního víkendu jsem byla s kamarády na akci, kde takový chlapík mluvil o Bohu, a jak tak mluvil, podívala jsem se ven z okna a viděla jsem, jak si vítr hraje s listím na stromech, a v ten moment mi to všechno najednou dávalo smysl. Všechny ty kousky se pospojovaly a já jsem si uvědomila, že Bůh opravdu existuje a že mě miluje.

Zamýšlela jsem se nad tím, co pro mě může znamenat, že Bůh je láska. To může znít tak trochu abstraktně. Vlastně Ježíš byl a je reálná osoba, je to reálná osobna i pro mě v dnešním životě. A to, co on udělal, že zemřel za mě a moje hříchy na kříži, to je velká věc, ale neudělal to jen tak, pro nic za nic, ale protože chce mít se mnou a se všemi lidmi vztah.

On je ten, kdo nás zná cele, protože on nás stvořil. On nás stvořil a nechce být daleko od nás. Chce být s námi, chce být se mnou, a i když jsem se možná předtím modlila k nějakému abstraktnímu bohu, kterého jsem ještě neznala, tak teď mi to začalo dávat úplně nový koncept.

Začalo to zapadat do sebe a začala jsem si vlastně uvědomovat, že Bůh není špatný a že to, co se stalo mé mámě, vůbec nesouvisí s jeho láskou ke mně.

Nechci říct, že to bylo snadné, určitě to snadné nebylo. Bylo to těžké období mého života a dala bych nevím co za to, abych si mohla s mámou popovídat, abych mohla teď v pozdějším věku zjistit, jaký má pohled na věci, co si myslí o tom, kam já směřuji, jakým člověkem jsem se stala.

Určitě bych si tohle přála, ale nedá se to srovnat s tím, co přinesl můj život, když jsem poznala Ježíše. A nemůže mi to dát nic na světě, žádný jiný vztah, který je na Zemi, žádné jiné potěšení, žádné peníze, nic z toho, co dělám. Ani úspěšný nebo neúspěšný život, nic z toho nemůže nahradit to, co člověku dá Bůh.