Hledal Boha, ale nevěděl jak k němu najít cestu

Saša si po smrti svého vrstevníka začal klást otázky, pro co vlastně stojí ve světě žít, na čem člověk může postavit svůj život a co je oporou, když nám začne téct do bot. Po setkání se skupinou svědků Jehovových uvěřil, že Bůh existuje, ale ani tehdy nenacházel vnitřní pokoj a stále dokola padal do věcí, které ho trápily. Snažil se hledat Boha, ale nevěděl, jak k němu najít cestu.Jednoho dne mu kamarád dal jednoduchou, přesto zásadní radu: “Pokud opravdu hledáš Boha, tak mu to řekni.”

A co se dělo pak, si poslechněte v podcastu, zhlédněte ve videu nebo přečtěte v textu jeho příběhu.

Příběh Saši

U nás doma se o Bohu nikdy nemluvilo. Bibli jsme doma nikdy neměli, tu jsem držel poprvé v životě v ruce, když mi bylo 17 let.

Začal jsem ji číst od začátku, byla psána starým archaickým jazykem a velice brzy jsem se utopil v těch zvláštních jménech a rodokmenech.

Jediné co si pamatuji, je, že když jsem nalistoval tu druhou část Bible, že mě tam oslovilo a zaujalo jméno Ježíš Kristus a také zmínka o tom, že se znovu vrátí na tento svět. Potom jsem ji na několik let zase odložil.

V roce 1985, když jsem odmaturoval na průmyslové škole v Kutné Hoře a měl jsem nastoupit na vojnu, jsem se ocitl v nemocnici se zánětem ledvin. Byl tam se mnou stejně starý kluk, byl tehdy na vojně a byl vážně nemocný. Až později jsem se dozvěděl, že měl leukémii.

Když potom zemřel, byl to pro mě velký šok, byl to můj vrstevník a já jsem přemýšlel, pro co vlastně stojí žít a na čem člověk může postavit svůj život. Co může být oporou, když člověku začne téct v životě do bot.

A tak jsem velice vstřícně zareagoval, když jsem krátce na to narazil na svědky Jehovovi. Chodil jsem k nim asi rok na tzv. studium. Seznámili mě s Biblí, ale víc se tam četly ty jejich brožurky – Strážné věže a já jsem tam uvěřil tomu, že Bůh existuje. Ale nenacházel jsem vnitřní pokoj, stále jsem znovu dokola padal do těch špatných věcí, které mě trápily.

Tehdy jsem si říkal, no tak co, dělá to každý, asi je to normální.

Za nějaký čas jsem potkal křesťana z jedné církve, který mně vyprávěl o Ježíši Kristu a  že s ním má osobní vztah a že ten Ježíš ho osvobodil od zlých věci. To mě zaujalo a říkal jsem mu: “Víš já hledám Boha, ale nevím jak k němu najít cestu. Je tolik církví, tak která je ta správná?”

On mi řekl: “Pokud hledáš Boha, tak mu to řekni.”, a tak jsem se úplně vážně začal modlit:” Pane Bože, vím, že existuješ a chtěl bych k tobě najít tu správnou cestu.”

A jednou při četbě Bible na mě vyskočila věta – Ježíš řekl: “Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.”

A tak za nějaký čas jsem si klekl, spolu se svou nastávající, v garsonce, kterou jsme si rekonstruovali, že tam budeme společně bydlet, až se vezmeme. Oba jsme si klekli a Ježíši jsme řekli všechny ty špatné věci, které nás trápily a tížily. Pamatuji si, bylo to na podzim v roce 1986, že jsme tehdy vstali a po tvářích nám tekly slzy, prožívali jsme obrovskou radost, jakoby vám tady od srdce někdo sundal obrovský balvan.

S manželkou jsme spolu více než 35 let. Pán Bůh nám dal hezký vztah, vyrostlo u nás 5 dětí, a ne vždy se nám dařilo, a ne vše se nám povedlo na jedničku. Nestali se z nás dokonalí lidé, ale když se ohlédnu zpátky, tak vidím, že Bůh je věrný, že člověka neopustí a že ten kdo skládá svoji důvěru v Boha, tak nebude zklamán.

Nechci dávat nějaké nevyžádané rady, ale dovolil bych si jednu vyslovit – pokud hledáte Boha, tak mu to řekněte: “Pane Bože, jestli existuješ, ukaž mi k sobě cestu.” A pokud to řeknete vážně a celým srdcem, Pán Bůh to taky vezme vážně. Uvidíte…