Z online arény do skutečného života

Už odmalička miloval Tomáš svět fantasy a sci-fi a tato záliba ho později přivedla ke hraní počítačových her. Během studií na vysoké škole ho pohltil online svět hry World of Warcraft, kde se stal, na rozdíl od ne příliš úspěšného studenta, vyhledávanou a úspěšnou online postavou. Jednoho dne však začalo Tomovi vrtat hlavou, že mu hraním počítačové hry uniká něco skutečného a že online svět asi není tím pravým smyslem života.

Co nakonec pomohlo Tomovi najít skutečný svět a opravdovou hodnotu, si poslechněte v podcastu, zhlédněte ve videu nebo přečtěte v textu jeho příběhu.

Příběh Tomáše

Ahoj, jsem Tomáš a jsem z Kutné Hory. Už odmalička jsem měl rád různé sci-fi a fantasy světy. Jako malí kluci jsme s bráchou běhali po lese s ručně vyrobenými dřevěnými meči a štíty. Hráli jsme si na různé hrdiny a bojovali jsme spolu.

Postupně právě toto hraní na hrdiny nás přivedlo k hraní počítačových her, začínali jsme se strategickou hrou Warcraft 3, potom když o několik let později vyšla hra World of Warcraft, tak to bylo takové splnění našich snů, něco, co najednou převedlo ty naše představy a hry do skutečnosti na monitoru. Pro mě tak bylo čím dál víc snazší trávit čas v počítačové hře, kde jsem byl, na rozdíl od ne právě úspěšného studenta, někým důležitým pro ten tým lidí, někým, bez koho se neobejdou. Byl jsem důležitý v arénách a vyhledávaný ostatními.

Čím dál víc pro mě začala být důležitá ta virtuální postava a život v online světě. Když jsem tehdy spočítal, kolik času jsem ve hře strávil, tak jsem zjistil, že za poslední dva roky jsem hrál skoro 130 dní čistého herního času.

Jak čas běžel dál, tak mě napadalo, že to hraní není tím úplným důvodem, proč tady jsem, že to není tím skutečným smyslem života a že tady musí být něco důležitějšího, něco zásadnějšího. Stále jsem cítil, že mi něco chybí a že mi něco uniká. Viděl jsem to taky na některých lidech u nás v církvi (Tomáš vyrůstal v křesťanské rodině – pozn. redakce).

Zásadním momentem bylo, když se můj bratr rozhodl jít více a hlouběji za Bohem. Odjel na misijní pobyt, ze kterého se vrátil úplně nadšený a já jsem na něm viděl něco, co já nemám.Viděl jsem u něho velké nadšení pro službu Bohu, pro to, aby byl s Bohem. Viděl jsem opravdový vztah, který on s Bohem má, a říkal jsem si, že to je něco, co mi uniká.

Jednoho dne k nám na mládež přijeli manželé z Velké Británie, kteří sloužili různě po církcích a mládežích v ČR, a na konci svého programu měli výzvu k modlitbě, kde vyzvali každého, kdo chce slyšet slovo od Boha, že se za něj budou modlit. A já jsem v tu chvíli věděl, že to je něco, co chci, co bych měl udělat, a tak jsem se zvedl a šel dopředu. Oni se za mě modlili, položili na mě ruce, a já jsem pocítil Boží dotek.

Pocítil jsem, že vztah s Bohem není něco vzdáleného. Že to není něco virtuálního, že to není něco vymyšleného, ale že to je něco skutečného a osobního.

Cítil jsem, že Bůh je mým skutečným přítelem a že jím chce být i nadále.

V tu chvíli jsem věděl, že chci, aby totéž, co jsem prožil já, mohli poznat také lidé, kteří jsou v mém okolí, mí přátelé a známí.A postupně se právě můj život v tomto směru začal měnit. Byl to ten moment, kdy jsem se rozhodl dát Bohu “klíče od místností”, které jsem měl zamčené jen pro sebe. Kdy jsem vydal tyto věci Bohu a řekl jsem mu: “Bože, tady to máš a nalož s tím, jak potřebuješ.”A v tu chvíli jsem se rozhodl dát Bohu opravdu svůj život celý.

Když člověk jde za Bohem, tak to taky může často být boj, ale je to boj, který je mnohem zajímavější a víc fascinující než to, co jsem předtím prožíval v online světě, a že to je něco, co má přesah na věčnost.