Dobrodružná cesta, která za to stojí

Nemoc tatínka Soňu velmi ovlivnila. Od této reality a od svých bolestivých pocitů se snažila utéct popíjením alkoholu na víkendových akcích. Nic z toho co vyzkoušela, ale nepomáhalo. Až na konci střední školy potkala dívku a rozhovor s ní, jí otevřel oči.  

Co Soni nakonec pomohlo si poslechněte v podcastu, zhlédněte ve videu nebo přečtěte v textu jejího příběhu.

Příběh Soni

Ahoj, jmenuji se Soňa Ševelová a pocházím z jedné vesnice u Hodonína na Jižní Moravě.

O Bohu a církvi jsem se dozvěděla na základní škole, kde jsem musela navštěvovat náboženství. Ale chodila jsem tam celkem nepravidelně, protože mě to moc nebavilo.

Když se řeklo křesťanství, tak jsem si hned vybavila kostel a s tím spjatý obrovský kříž, na kterém visel nějaký člověk a vůbec mi nedávalo smysl, proč tam visí; náboženství mi vůbec nedávalo smysl.

Když jsem šla na střední školu, tak jsem své volné víkendy trávila především na diskotékách, na párty, se spoustou přátel a taky s alkoholem.

Jenže jsem si neuvědomovala, že takhle utíkám vlastně od reality a od bolesti, kterou jsem si nesla z rodiny.

Mám úžasnou rodinu, moc ji miluji, ale neseme si velkou zátěž a bolest, díky psychické nemoci mého táty, který už od dvaceti let trpí bipolární poruchou.

Jelikož jsem vyrůstala v tomto prostředí, tak jsem to velice těžce nesla.

Sama jsem si procházela pocity smutku a depresemi a nechápala jsem, proč se to děje zrovna mně a mé rodině.

Boha jako takového jsem poznala díky jedné dívce, se kterou jsem se seznámila na konci střední školy.

Hned po prvním rozhovoru jsem poznala, že je jiná, než ostatní. Byla pořád vysmátá a zajímala se o lidi takovým způsobem, který mě opravdu dostal.

Moc mě to přitahovalo, moc se mi líbilo, jak ona vlastně přemýšlí o Bohu. Ta interpretace Boha, o které mi vykládala, byla úplně odlišná od toho, co jsem slýchala ze světa.

Tak jsem se začala o Boha více zajímat. Začala jsem číst Bibli a zkoušela jsem se modlit. A bylo to bezvadné. Ale nějak jsem nechtěla ještě odevzdat Pánu Ježíši svůj život.

To se stalo až na Kristfestu – jedné křesťanské akci – kdy už mě přestalo bavit utíkat před Bohem, a tam jsem řekla Bohu, že bych ho chtěla poznat, a jestli není, tak ať mi ukáže, že není, a jestli je, tak chci jít do toho. A on mi tam odpověděl, zjistila jsem, že Bůh existuje a že je úžasný, proto jsem mu tam odevzdala svůj život.

Od té doby jsem s ním na cestě. Musím říct, že ta cesta je velice dobrodružná. Je místy i celkem těžká, ale strašně moc za to stojí.

Uvědomila jsem si, že Bůh není nějaký starý pán na obláčku nebo nějaký mega přísný šéf, ale je to váš nejbližší přítel, je to váš otec a můžete mu říct úplně všechno.

Žít jeho sen je parádní. Bůh je pro mě nejlepším přítelem. Je skvělou osobou, která mi je vždycky nablízku.

Takže jestli přemýšlíš nějak o Bohu, tak určitě pokračuj, protože to stojí za to. Bůh stojí za to!